Stezka odvahy

„Utáhni ten poslední uzel pořádně!“ křikne Janek na Mikyho. „Je potřeba, aby to drželo a nespadlo to!“ Přistoupí k němu a o něčem se začnou bavit. Lepím papírové kytičky, které mi podává Kamila, na papírový klobouk, a nenápadně pokukuji po Jankovi.

„Myslíš, že to bude takto stačit?“ zeptá se po chvíli Lenka, která sedí vedle mě.

„Já myslím, že dobrý. Dětem se to určitě bude líbit.“

„A co ty?“ Koukne na můj papírový klobouk. Zvednu ho před sebe a pronesu: „Já myslím, že dobrý, ne?“

„Náhodou super. Měla jsi jít studovat na nějakou návrhářku.“

Vyprsknu smíchy. „Myslíš, že by někdo nosil klobouk plný květin?“

„Však i takoví blázni existují!“

To už se smějeme obě, až svým smíchem přivoláme Janka.

„Teda holky, tady je nějaké veselo! Něco mi uniklo?“ zeptá se a zadívá se na mě svýma čokoládovýma očima.

Okamžitě zrudnu. Janek se mi líbí od začátku tábora. Vždycky, když se na mě podívá, podlamují se mi kolena, rozbuší se mi srdce a mám co dělat, abych nezačala koktat.

„Neuteklo, neboj,“ mrkne na něj Lenka, zatímco já jen sklopím oči ke svému klobouku.

Janek otevře pusu, aby jí odpověděl, ale vyruší ho přicházející Marek, který ho odvede o kus dál

„Myslím, že se mu líbíš,“ šeptne ke mně Lenka.

„Komu?“ vykoktám ze sebe.

„Jankovi,“ kývne bradou směrem k němu.

„Jak jsi na to přišla?“ zeptám se udiveně.

„Však mám oči, ne? A na rozdíl od tebe je používám!“

„Ty jedna!“ zasyčím. „Taky mám oči, ale ničeho jsem si nevšimla.“

„No tak seš zamilovaná a nevidíš to.“

Na to už jí neodpovím. Je určitě spousta hezčích holek, než jsem já. Tak proč by měl chtít zrovna mě?

Z přemýšlení mě vyruší zatleskání. „Tak mládeži, koukám, že už máte všechno připravené. Budeme se muset přesunout zpátky do tábora. Děti se budou vracet z výletu a navíc se blíží čas večeře. Po večerce se sejdeme v jídelně, kde si dáme zbytek instrukcí, a následně se přesuneme do lesa.“

Verča mi zapálí lucerničku. Na své dlouhé blonďaté vlasy si nasadím klobouk s květinami, který jsem si odpoledne vyrobila. Na sobě mám bílé letní šaty s malými kvítky, přes které jsem si ještě přehodila lehký bílý šátek. Až kolem mě budou procházet děti, budu s ním tančit jako květinová víla. Mám pouze dohlížet na to, aby se nějaké dítě neztratilo a šlo správným směrem. O kus dál je Lenka přestrojená za bílou paní. Děti k ní dojdou, až projdou kolem mě. Přede mnou je u rybníčku Patrik, který představuje vodníka. Tam budou děti plnit menší úkol. Na konci to hlídá Janek s Mikym a Johnem. Posadím se na pařez a zadívám se na oblohu plnou hvězd. Měsíc krásně dorůstá, za pár dní bude úplněk. Krásný teplý večer je jako stvořený pro romantiku.

Kdybych tak měla vedle sebe nějakého kluka. Nejlépe Janka. Povzdychnu si.

Najednou nedaleko něco praskne. Zřejmě někdo šlápl na větev a ta křupla. Po zádech mi přejede mráz. Na děti je brzo, ty jsou teprve někde na začátku.

Zadívám se vyděšeně do tmy, kdo se kde objeví. Znásilní mě, zavraždí a odtáhne do rybníka. Při té představě se oklepu.

Teda Leontýno, tobě už vážně hrabe, pomyslím si.

Za stromem se objeví vysoká postava. Snažím se v té tmě rozeznat, kdo by to mohl být. Podle postavy bych to tipovala na chlapa. Najednou se proti mně rozběhne! Sedím jak přibitá, chci zakřičet, ale krk se mi sevře, takže ze mě nevyjde ani hlásek.

Jen co se postava přiblíží, padne na ni měsíční světlo a já v ní poznám Janka! Spadne mi kámen ze srdce a já se zhluboka nadechnu.

„Promiň, jestli jsem tě vylekal. To jsem nechtěl.“

„Co tady děláš?“ vyhrknu.

„Musel jsem tě vidět,“ pronese. Pak se odmlčí a zadívá se mi do očí.

„Za chvíli by měly dojít děti,“ zašeptám.

„Já vím, ale chtěl jsem ti něco říct.“

Znova se odmlčí. Tentokrát to však není proto, že neví, co říct, ale proto, aby se ke mně mohl přiblížit. Obličejem má těsně u mého. Zavřu oči. Janek si toho všimne. Bere to jako souhlas, osmělí se a políbí mě na rty. Nejdřív jen zlehka. Když však zjistí, že neprotestuji, začne mě vášnivě líbat. Jednou rukou mi sundá klobouk, položí ho vedle mě a zajede mi rukou do vlasů.

„Moc se mi líbíš, Leontýnko,“ zašeptá mezi polibky. Pohladí mě po tváři.

Z romantické chvilky nás vyruší vzdálený křik dětí.

„Musím jít!“ prohodí spěšně. Znovu mě pohladí po tváři, lehce políbí na rty a zmizí ve tmě stejně rychle, jako se objevil.

Janek mě políbil! Připadám si jako Alenka v říši divů. Asi se mu vážně líbím.

Nasadím si klobouk na hlavu a začnu tančit.

Jsem šťastná a zamilovaná!