Pod modrou oblohou

Zvoní. Vybíhám schody do patra, už jen posledních pár schodů a proběhnout dlouhou chodbou ke třídě. Nejraději bych ségru přiškrtila, že mě nevzbudila dřív. Do noci jsem si četla knížku, abych ji dočetla, no a samozřejmě jsem ráno přeslechla budík. Drahá sestřička toho využila a vzbudila mě před odchodem na autobus. Takhle chvátat předposlední den do školy je pomalu o život. Jsem ráda, že už je skoro školní rok za námi, nevím, jak bych učitelce Semerádové vysvětlovala, že jsem zaspala, tuhle omluvu moc neuznává, bere to jako lajdáctví. Což tedy moc dobře nechápu, jako by ona nikdy v životě nezaspala. Aneb jak říká, přesnost je výsadou králů. Uchichtnu se, tak tím se ona řídí velmi pečlivě. číst dál