Ukázka z knihy

Napsal Eva Paříková (») 10. 5. v kategorii Vrátit zpátky čas, přečteno: 141×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a onlinebride-and-groom-3183112-1920.jpg

Vylezu z čekárny jako ve snu. V ruce křečovitě držím obrázek z ultrazvuku. Začínám sedmý týden těhotenství. Už jsem viděla bušit srdíčko. Tak nějak jsem doufala, že ty dva testy ukazovaly špatně. Tomáš zatím nic netuší, ale dneska mu to budu muset říct. Ale nechce se mi do toho, vůbec nevím, jak zareaguje. Nejraději bych se zahrabala hluboko pod zem, nic neřešila. U dveří se potkám s maminkou, co má nejspíš těsně před porodem. Břicho má velké, usměje se na mě. Nenápadně si ji prohlídnu, než zmizí v čekárně. Tak takhle budu za pár měsíců taky vypadat. V lepším případě, v tom horším se rozkydnu do všech stran. Radši myšlenky na těhotenství zaženu. Kdoví co bude za pár měsíců. Povzdychnu si a vydám se na autobusovou zastávku.


Zabouchnu dveře od bytu a vejdu do kuchyně. Posadím se na židli a zamyslím se. Z přemýšlení mě
vytrhne zvonění telefonu. Podívám se, kdo mě shání, když zjistím, že tím volajícím je máma, mobil zase odložím na stůl. Momentálně nemám náladu poslouchat její řeči. Teď musím vymyslet, jak oznámím Tomášovi tu novinu. Za chvíli se vrátí z práce, měla bych nachystat něco k jídlu, ale při pomyšlení na jídlo se mi zvedá žaludek. Vezmu si do ruky telefon, mamka naštěstí hovor už ukončila, takže můžu zavolat do pizzerie a objednám naši oblíbenou pizzu. Snad ji stihnou dovést, než dojde Tomáš.


„Tady to krásně voní,“ přivítá mě Tom, jen co vejde do kuchyně. „Páni, tys objednala pizzu? Něco slavíme?“ přistoupí ke mně a políbí na rty.
„Tak trochu.“
Se zamyšlením si mě prohlídne. „Zapomněl jsem na něco?“
„Ne, nic zásadního. Posaď se a nech si chutnat, potom si promluvíme.“
„Snad to není nic vážnýho.“
Polknu, jak je těhotenství vážný nevím.
„Nechutná ti?“ všimne si, že jsem pizzu ještě neochutnala. Podívá se na mě svýma kaštanovýma očima, do kterých jsem se tenkrát bezhlavě zamilovala. Delší vlnité vlasy má dnes stažené do culíku. V uchu má malou náušnici. Je fakt hezkej. Náš vztah by byl ideální, kdyby…
„Jsi nějaká bledá, seš v pořádku?“ vyruší mě z přemýšlení.
„Jak se to vezme,“ zamumlám a kousnu do pizzy. Sousto několikrát poválím v puse a polknu. Jen co kousek spolknu, otočí se mi žaludek a já se musím rychle napít, abych neletěla na záchod.
„Moc se mi nezdáš. Chceš vzít k doktorovi?“
„Ne to je dobrý.“
„Opravdu?“ prohlídne si mě zamyšleně.
„Za pár týdnů to odezní.“
„Cože?“ tváří se nechápavě.
„Asi bych ti měla něco říct,“ odmlčím se. Vytáhnu fotku z ultrazvuku a posunu mu ji pod nos.
„Co to je? Jako tvoje?“ nechápavě sleduje obrázek.
„Pamatuješ si na Pavlovi narozeniny?“
„Jo pamatuju, byla to super akce. Stále ale nějak nechápu?“
„Vyspali jsme se tam spolu, říkal jsi, že si dáš pozor.“
„No však jsem si taky pozor dal!“ zvýší hlas.
„Hm, asi ne dost, protože jsem těhotná.“ Ušklíbnu se.
„Ty seš v tom?“ stoupne si a hned si zase sedne. „To je jako moje?“
„A čí by mělo být?“ zvýším na něj hlas.
„Promiň, jen jsem to nečekal.“
„A já doufala, že budeš mít větší radost,“ špitnu, takže mě neslyší, sám nad něčím přemýšlí.
„Co budeme dělat?“ zeptá se po chvíli ticha.
„To jsem myslela, že řekneš ty mě.“
Stoupne si a začne chodit po kuchyni a něco si pro sebe říká. Najednou se zastaví a vyhrkne: „Já budu táta!“ přiskočí ke mně a pevně mě obejme, div nevypustím duši.
„A co čekáš? Holku nebo kluka?“
„Tohle nevím, ještě je na pohlaví brzo. Až za pár týdnů,“ vysoukám překvapeně.
„Určitě kluk. Jo bude z něj fotbalista, no nebo hokejista.“
„A když holka?“
Sedne si zpátky na židli. „Ne, určitě kluk.“
„Jak myslíš.“
Všimne si mého pohledu, stoupne si ke mně a pohladí mě po tváři. „Když bude holka, tak bude naše malá princezna. A musíme to tady celý předělat, uklidíme ten pokojík, jak tam mám pracovnu a uděláme z něj krásnej dětskej pokoj. Jen co budeš vědět pohlaví, vymalujeme ho,“ zasní se. Je na něm vidět, že má radost, jen ve mně se vše pere. Malý červík pochybností mě stále nahlodává, zda jsem udělala správně, že jsem Tomášovi řekla o těhotenství. Jenže na potrat nemám ani povahu a ani peníze. Povzdychnu si.


„Tak co?“ vítá mě Vanessa, jen co se objevím v práci.
„No,“ odmlčím se a Vanessa mě hypnotizuje. Nenechám ji dlouho čekat. „Vypadá to, nadějně. Tomáš si na dnešek vzal volno, bude vyklízet pokoj a zítra si prý zajdeme na večeři.“
„Už se chystá na roli tatínka?“
„Jo, zůstala jsem koukat. Večer projížděl na netu různý e-shopy a koukal, co vše se bude muset nakoupit. A je toho fakt hodně. Od přebalovací komody, přes postýlku až po oblečení. “
„No tak tohle jsem nečekala.“
„Já taky ne.“
„Takže s ním zůstaneš?“
„Asi budu muset.“
„Asi? Nezníš moc nadšeně.“
„Já nevím, snad se změní. Měla jsi ho vidět, jak se rozzářil, když se dozvěděl, že jsem těhotná.“
„No tak vidíš. A co svatba?“
„Nevím, o ní jsme se nebavili.“
„Slečna Vránová a slečna Klimešová, jestli jste si dámy nevšimly, jste v práci a ne na dovolený. To že je pátek, neznamená, že nemusíte pracovat,“ přetrhne náš rozhovor šéf, který se objeví kousek od nás.
„Sakra, ten tu chyběl,“ špitne ke mně Vanessa.
„Já jsem vás slyšel. Už máte hotový článek?“
„Pracuji na něm,“ odjede židlí ke svému stolu.
„A vy jste na tom jak?“ stoupne si ke mně.
„Ještě dodělám úpravy a pošlu vám ho.“
„Dobře. A v deset je porada, nezapomeňte!“ zdůrazní k nám oběma a odejde k sobě do kanceláře.
„Teda, já ti snad začnu závidět.“
„Jo a co?“ zeptám se nechápavě.
Přijede ke mně. „No to malý, přece tu nebudu křičet. Taky bych si na nějakej pátek dala voraz, od toho prudiče,“ kývne směrem ke kanceláři šéfa. „Kdy mu to vlastně řekneš?“
„Nevím, ještě je brzy. Spěchat s tím oznamováním zatím nehodlám.“
„Taky fakt, může se cokoli stát. Samozřejmě ti nepřeji nic špatnýho, aby sis nemyslela,“ odjede zpátky ke svýmu stolu.
„To bych ti radila!“ křiknu na ni a otevřu si rozpracovaný článek. Znovu si ho raději přečtu, než to odešlu šéfovi.


„Jdeš se mnou pro kafe?“ stoupnu si k Vanesse, která urputně mlátí do klávesnice. Moje otázka zůstane nezodpovězena, protože mě nevnímá.
„Haló!“ křiknu jí do ucha.
„Co tady řveš? Nejsem hluchá.“
„No nevím, neodpověděla jsi mi.“
„A cos říkala?“ přestane koukat na monitor a zadívá se na mě.
„Jdu si uvařit kafe, tak se ptám, zda půjdeš se mnou.“
„Jo jdu, jinak mě tu fakt trefí. Ještě, že je pátek a čekají nás dva dny volno.“ Stoupne si od stolu a vydáme se do kuchyňky.
„Proč jsem lezla na tu poradu, nevíš?“ zeptá se mě, mezitím co se vaří voda.
„Asi proto, že nás šéf chtěl…“
„Prudit,“ doplní moji větu.
„Já bych to teda řekla trochu jinak.“
„Jo a jak? Vždyť prudil. Na každým článku něco našel. Moc krátký, strohý. A mě ještě řekne, jestli tohle bude někoho zajímat. Takovou práci mi dalo ho sepsat a on si to řekne jako by se nechumelilo. Téma mi zadával on sám, já jsem si ho nevymyslela!“ zaúpí vzteky. „Blbeček. Tohle není na kafe, ale na panáka.“
„Ber to z tý lepší stránky, máš ho hotovej a teď budeme pracovat spolu.“
„No super, na rozhovoru s trenérem hokejistů.“
„A s nejlepším hokejistou Hradiště.“
„Pf, copak jsem odvařená z nějakýho hokejisty?“
„Prej nějakýho,“ zakroutím hlavou. „Viděla jsi ho vůbec?“
„Ne, v těch dresech vypadají všichni stejně. Navíc má na hlavě helmu a do obličeje mu nevidíš. Copak tys ho snad viděla?“
„Já taky ne, ale na rozdíl od tebe jsem modernější, takže jsem si ho našla na netu a pak mrkla na facebook.“
„Prej modernější, děláš jako bych byla stará nemoderní babka. Hold tohle mě nenapadlo, no.“
„Jaký no? Já myslela, že tě zajímá, jak vypadá.“
„Ale…,“ odmlčí se a mávne rukou. „To je jedno, ukaž mi fotku.“
Odemknu telefon a strčím jí ho pod nos.
„Vau!“ vykřikne překvapeně.
„Pst, nebo na nás přijde šéf,“ krotím ji.
„Ten mi může,“ ukáže zaťatou pěst.
„Hele, nedávno jsi říkala, že žádnýho chlapa nechceš,“ připomenu jí.
„Správně, říkala. Minulost, tenhle by stál za hřích,“ a dál si prohlíží jeho fotku se zaujetím.
Uchichtnu se.
„No, no. Náhodou! Tobě by se snad nelíbil?“
„Jo líbil, jenže mám jaksi smůlu.“
„Hm máš pravdu, takže se ho chopím já. Přece takovýho borce nenechám nějaký slípce.“
„Jenže jsi na něco zapomněla.“
„Zapomněla? Já? A na co simtě.“
„Třeba už je dávno zadanej.“
„Není.“
„Jak to víš?“
„Nevím, ale prostě není.“
Její teorii se usměji. Znovu si ho prohlídnu. Černé vlasy na krátko střižené má načesané na stranu, kolem ucha to má ostřihané strojkem. Snědá pleť, hnědé oči a velké plné rty. Pěknej je, to je pravda. Mobil s povzdychem zasunu do kapsy. Já si bohužel takového kluka dovolit nemůžu. Nechci říct, že by byl Tomáš ošklivej, určitě není. Když jsme spolu začínali chodit, děsně mi vadilo, jak má kolem sebe dost holek, který na něj dělaly oči a mě nenávistně probodávaly pohledem. Ovšem to bylo na začátku vztahu. Pak jsem se k němu přestěhovala a párkrát jsme se chytli. Jenže Tomáš se rád napije a čím dýl jsem s ním, tím víc zjišťuji, jak může být agresivní, manipulativní.

„Už aby bylo pondělí,“ vyruší mě z přemýšlení.
„Proč?“ zeptám se jí nechápavě.
„Proč? Ty seš snad zamilovaná.“
Zrudnu, zamíchám si kafe a napiju se.
„Protože jdeme dělat ten rozhovor. A jakže se vlastně jmenuje?“
„Petr.“
„A dál?“
„Měla sis to přečíst,“ odseknu jí.
„Ježíš, tak promiň, paní dokonalá.“
V tu chvíli mě to zamrzí, nechci se s ní hádat.
„Těhotenská nálada?“
„Nevím, jestli těhotenská, ale nějak nemám náladu.“
„Že by to bylo kvůli Petrovi?“
„To už je teď jedno. Mám přece Tomáše.“
„Jojo, kdybys mu o dítěti neřekla, mohla jsi od něj konečně odejít.“
„Smůla, už vše ví,“ ušklíbnu se. „A už jsem ti říkala, že bych neměla kam jít.“
„O tom jsi přesvědčená ty. No nic, já radši jdu, než nás tu načape šéf. Myslím, že mi ta soda na poradě stačila a o další nemám zájem.“

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel třináct a třináct