Láska na první pohled

Napsal Eva Paříková (») 13. 9. v kategorii Povídky, přečteno: 90×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a onlinecourtship-897432-1280_2.jpg

Zahledím se přes plot, kde se na zahradě objeví soused se sekačkou. Na sobě má pouze modré šortky ke kolenům. Zadívám se na jeho opálené svalnaté tělo… Mám hezkého souseda, který by stál za hřích.

„Haló!“ vyruší mě z přemýšlení Danka, která mi zamává rukou před očima.

„Co je?“

„Jaký co je? Ty mě normálně neposloucháš!“ vyjede na mě.

„Však nemůžu, koukej,“ kývnu bradou k sousednímu plotu.                                                            

„Páni!“ vypískne.

„Ticho,“ zasyčím na ni. „Nemusíš nás prozradit.“

„No a co, tak koukáme na hezkýho kluka.“

„To máš sice pravdu, ale nemusíme na sebe moc upozorňovat.“ Zadívám se znovu na sousední zahradu, kde zrovna Matěj přejíždí přes trávník sekačkou.

„Jak dlouho tady bydlí?“ promluví Danka po chvíli ticha.

„Asi měsíc.“

„To už jsem tu dlouho nebyla. Mohla jsi mě informovat, že máš sexy souseda.“

„A kdy asi?“

„Jak kdy? Hned jak jsi ho uviděla.“

„No jo, jenže když se sem stěhovali, tak bylo před závěrečnou klasifikací a já neměla náladu řešit kluky.“ To, že jsem ho denně šmírovala za záclonou okna, zamlčím. Nemusí všechno vědět.

„Stejně ti závidím.“

„Jo a co?“

„No přece toho hezouna.“

Zadívám se na něj. Černé vlasy má na krátko střižené, tvář má hladce oholenou a krk mu zdobí zajímavé tetování. Skoro ho neznám, párkrát jsme se potkali na ulici, kde jsme se pozdravili, jinak se vidíme, když jsme oba na zahradě.

„A co dělá, víš?“

„Studuje prej VUT. Ale víc nevím, mluvil s tátou.“

„Asi si podám přihlášku na VUT.“

Zadívám se na ni.

„Nekoukej tak, proč bych nemohla?“

„A co bys tam chtěla dělat?“

„Co by, studovat. Stejně nevím, kam si mám dát příští rok přihlášku, takže to mám vyřešený.“

Zasměju se nahlas, až se jí tím dotknu a urazí se.

„Já jen, jestli tam náhodou nechceš jít spíš z jinýho důvodu.“

„Z jakýho myslíš?“

Kývnu směrem k Matějovi.

„To by byl bonus. Všimla sis, že se sem ani jednou nepodíval?“

„Omyl, jednou jo.“

„Fakt?“ pookřeje.

„Koukej,“ vytáhnu si tílko a přetáhnu si ho přes hlavu, takže zůstanu na lehátku pouze v šortkách a podprsence. Danka na mě zůstane překvapeně zírat.

„Vydrž, za moment bude znova koukat.“ Zavřu oči a občas zamžourám přes plot. Danka se opře a nenápadně pozoruje, jestli si mě Matěj všimne.

„Myslíš, že se podívá?“ zašeptá po chvíli.

„Jsi netrpělivá. Vždyť to je teprve chvíli. Vydrž a nemluv.“

Ani se nenadějeme a všimneme si, že Matěje moje poprsí v růžové podprsence zaujalo.

„Hele, ono to funguje!“

„Pst,“ snažím se ji krotit.

„Jaký pst furt, koukej!“ Sundá si tričko a položí se v podprsence na lehátko. Když si toho po chvíli všimne i Matěj, znejistí. Rozhlídne se okolo v obavě, jestli se někdo nekouká. Vypne sekačku, naposled hodí pohledem k naší dvojici a zmizí v domě.

„To si dělá srandu?“ zeptá se mě překvapená Danka.

„Nevím, asi jsme ho rozhodily.“

„Já ti nevím, Niky, není pak teplej?“

Otázkou mě překvapí, takže jen pokrčím rameny.

„Vyrazíme zítra na přehradu?“ prolomí po chvíli ticho.

„Můžeme.“

„Třeba tam potkáme nějaký kluky.“

Na to už jí neodpovím, myšlenkama jsem u Matěje.

 

**********************************************

Jen co vlezu do šaliny a sednu si na sedačku, oznámí mi mobil příchozí zprávu. Odemknu ho, abych zjistila, že mi píše Danka, která na mě čeká na zastávce u přehrady. Je rychlá, odepíšu jí, že jsem teprve vlezla do šaliny, a musí na mě tedy chvíli počkat. Zamknu telefon, a když si ho chci zastrčit do malé kabelky, kterou jsem si vzala kvůli pár drobnostem, můj zrak padne na blonďáka, který sedí kousek ode mě. Usměje se na mě a hlavu otočí k oknu. Přistihla jsem ho, jak si mě se zájmem prohlíží. Když si mě nevšímá, můžu si ho prohlídnout. Blond vlasy má na krátko střižené, na sobě má černé kraťasy, světle modré tričko s nápisem a na hlavě sluneční brýle. Vypadá dost dobře, ale určitě bude zadanej, pomyslím si. Vtom se kluk znovu podívá mým směrem, takže mě přistihne, jak na něj doslova civím. Usměje se na mě a já si všimnu, že má krásný bílý zuby. Úsměv mu oplatím, lehce zčervenám a radši dělám, že mě velmi zajímá cesta za oknem šaliny. Po očku kluka sleduji a čekám, kdy vystoupí. Ovšem on stále sedí. Párkrát se naše pohledy střetnou a vždy se na sebe nesměle usmějeme. Když se blíží zastávka, kde budu vystupovat, stoupnu si o něco dřív, chytnu se tyče, otočím se ke klukovi zády a svoje dlouhé kaštanové vlasy rozpustím z culíku. Rukou si jimi projedu a lehce je upravím. Šalina začne zpomalovat, já se zhluboka nadechnu a otočím se směrem ke klukovi. Rozhodla jsem se, že vystoupím dveřmi, u kterých sedí. Podlamují se mi kolena, přesto se snažím jít tak, aby na mě nic nepoznal. Naše pohledy se setkají a já si všimnu, jak má krásně modré oči. Když se otevřou dveře, usměju se na něj, otočím se a vystoupím ze šaliny.

„Hurá, ahoj!“ vítá mě Danka.

„Ahoj,“ zakoktám.

„Hele, jsi v pohodě?“ prohlídne si mě zamyšleně.

„Jo, jsem. Půjdeme?“

Přikývne, zařadí se po mém boku a mlčky vyrazíme k přehradě.

„Hele, Niky, co se děje?“ prolomí dlouhé ticho, celou cestu k přehradě myslím na kluka ze šaliny.

„No dobře, ale posadíme se, jo? Bude to delší.“

„Ok, děsíš mě.“

„Děsit tě nechci, vydrž, támhle si sedneme,“ ukážu na místo pod stromem.

Posadíme se, a když vidím, že Danka čeká, až spustím a řeknu jí, co se mi stalo, odkašlu si a odvyprávím jí situaci ze šaliny.

„Páni!“ vypískne.

„Nevím, z čeho máš radost.“

„No z něho.“

„Jo, jenže nevím, zda ho ještě v životě potkám.“

„Víš, co se říká, svět je malej...“

„Ehm, víš vůbec, jak je velký Brno? Je to druhý největší město v republice. Nechyběla jsi v zemáku?“

„Tss, teď jsi mě urazila. Všechno vím, ale taky vím, že pokud se máte znovu potkat, tak se potkáte.“

„No jo, ale pravděpodobnost je tak jedna ku milionu.“

„Hele, i ta jedna je furt naděje. Naděje umírá poslední.“

„Kdyby aspoň nebyl tak hezkej,“ povzdychnu si. „Stejně nevím, jestli není zadanej.“

„To nevíš, to máš pravdu. Ale naděje tu je.“

„Budu běhat po Brně a hledat ho.“

Danka vyprskne smíchy.

„Haha, aspoň, že jsem tě pobavila.“

„Můžeš jezdit šalinou tam a zpět a čekat, zda někde nenastoupí.“

„Ještě lepší.“ To už se smějeme obě.

„Hele, kašli na to, teď to stejně nijak nevyřešíme. Dala bych si zmrzku, zajdeme?“

Přikývnu a vydáme se ke stánku s točenou zmrzlinou. Než tam dojdeme, Dance se rozehraje mobil.

„Brácha volá, počkej.“ Ukáže, že mám být ticho, a hovor přijme. Zadívám se na přehradu a myšlenkama se vracím ke klukovi.

„Můžeme jít,“ vyruší mě z přemýšlení.

„Jojo. Co chtěl Luky?“

„Ale,“ mávne rukou. „Hledal jedno cédo a říkal si, jestli ho nemám já. Pak se ptal, co dělám.“

„Aha, takže jdeme na tu zmrzku?“ popoženu ji.

„No jo, jen jsem přemýšlela nad tím cédéčkem.“

„A víš, kde je?“

„Ne, to nevím. Nemá bejt bordelář, pak by to věděl.“

Objednáme si dvě velký míchaný zmrzliny. Mají jahodovou s vanilkovou, tu mám ráda, a sedneme si na lavičku kousek od stánku.

„Je tu krásně, co?“

„Jo, a taky docela rušno.“

„Co chceš, na začátku prázdnin.“

„Aspoň nějakýho volnýho kluka. To snad vymřeli, nebo co?“

Rozhlídnu se okolo a odpovím jí: „Hele, kluci tu jsou, třeba támhle máš celou partu kluků,“ kývnu směrem k výletní lodi.

„Hm, ale ti za chvíli odplujou.“

„Tak se k nim musíme přidat.“

„Nechce se mi, mám zmrzku a kdoví jestli nebude plno. Podívej, co tam je lidí.“

„Mně se stejně nechce.“

„Tak super, máme zmrzku a budem číhat dál. Třeba se objeví jiní kluci.“

„Mně by stačil jeden.“

„Je mi to jasný. Ty ses normálně zabouchla. Že by láska na první pohled?“

„Hele, to nevím.“

„Budeme tady sedět nebo se projdeme?“ prolomím ticho, když dojím zmrzlinu.

„Půjdeme, sice se to tu hemží lidma, ale žádnej kluk, co by se dal sbalit, tu není.“

„Tak někdy příště.“

„Nebo ho potkáme cestou.“

„Třeba.“

Zvedneme se z lavičky a chceme se vydat blíž k přehradě, když vtom se za námi ozve povědomý hlas.

„Čau ségra!“

Otočíme se a já uvidím před sebou onoho kluka ze šaliny. Danka se baví s bráchou a já sleduji kluka, který přišel s Lukášem. To přece není možný! Určitě se mi to zdá.

„Haló!“ vrátí mě do reality Luky. „Jsi v pohodě?“

„Jo-o, jsem,“ zakoktám a stále sleduju kluka, on se na mě usměje.

„Vy dva se asi neznáte,“ ukáže na kluka. „Tohle je kámoš Tomáš.“

„Ahoj,“ vysoukám ze sebe.

„A tohle je Niky, ségry nejlepší kámoška.“

Tomáš ke mně natáhne ruku, aby mě pozdravil. Zadívá se na mě svýma modrýma očima a s úsměvem pronese: „My se skoro známe, že?“ A mrkne na mě.

„Znáte?“ podiví se Luky a s Dankou čekají, co jim odpovíme.

„Dneska jsme se viděli v šalině,“ odpoví jim Tomáš a já jen přikývnu. Danka pochopí, o koho jde, a vyvalí na mě svoje hnědý oči. Přitáhne si mě k sobě a zašeptá mi do ucha: „To je on?“

„Jo.“

„Páni, já to říkala, že svět je malej. Jen tys mi nevěřila.“

„Dámy, nekecáme a jdeme.“

„Kam?“ podiví se Danka.

„Co třeba na loď? Taková projížďka by bodla, ne?“

Všimnu si, že si mě Tomáš nenápadně prohlíží. Dneska jsem si vzala krátkou sukni a bílý tílko se zavazováním za krk.

Luky koukne na hodinky a pronese. „Měli bysme si pohnout, za čtvrt hoďky by měla vyjíždět. Lidí je tam dost, ať se na ni dostaneme.“ Vydáme se k lodi.

 

 

Když vystoupíme z lodi, Tom mě chytne za ruku. Danka s Lukášem jdou před námi a o něčem se baví, takže si nás nevšímají. Podívám se na Tomáše.

„Dala bys mi na sebe číslo? Než mi zase zmizíš?“

Usměju se na něj a přikývnu. Tomáš si odemkne telefon a já mu nadiktuju svoje devítimístné telefonní číslo.

„Super, ozvu se ti. Mohli bychom spolu někam vyrazit…,“ odmlčí se a pak dodá: „Teda když bys chtěla.“

Jasně, ráda! Nejraději bych zakřičela. Ovšem mu jenom odpovím: „Ano, můžeme.“

Podívá se za mě na Lukáše a Danku. Když se chci otočit, znovu mě chytne a nečekaně mě políbí na rty. Zůstanu na něj koukat, překvapil mě.

„Promiň, jen jsem to chtěl udělat,“ vykoktá omluvně.

„Docela jsi mě překvapil. Ale mile.“

„Takže nevadilo?“

„Ne, ale to takhle na potkání dáváš pusy každý holce?“

„Né! To určitě ne, jen prostě…,“ odmlčí se. „Prostě se mi líbíš. Už v tý šalině jsi mi padla do oka. No a pak, když jsem přišel s Lukášem a zjistil, že tu jsi i ty… No, neodolal jsem. Jsi hezká a líbíš se mi.“

Teda, takový vyznání jsem nečekala. Jsem v šoku, ale příjemným. Sice ho neznám, ale ráda ho poznám.

„Asi bysme měli vyrazit?“ ukážu za sebe, kde je někde v davu lidí Danka s Lukym.

„Jasný,“ zařadí se vedle mě a nabídne mi ruku. Chytnu ho a vydáme se je ruku v ruce hledat. Danka bude nejspíš koukat a Lukáš asi ještě víc. Ale co, byla to láska na první pohled. Uvidíme, co bude dál, teď si to užívám.

 

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel deset a tři